Historie

Letohrádek Portheimka postavil v roce 1728 Kilián Ignác Dientzenhofer pro svoji rodinu jako letní sídlo. Na výzdobě se významně podílel jeho blízký přítel a spolupracovník Vavřinec Reiner, především pak malbou stropní fresky v kopuli oválného mramorového sálu představující Bakchovy slavnosti. Hlavní trakt letohrádku je obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou a podstatně dominuje nad později dostavěnými křídly. Jižní křídlo bylo v roce 1884 zbouráno při stavbě chrámu sv. Václava, severní křídlo se zachovalo.

Po smrti K. I. Dientzenhofera měnil letohrádek často své majitele. Významným majitelem byl od roku 1758 hrabě František Leopold Buquoy – Longueval, po kterém byl letohrádek dlouhou dobu nazýván Bukvojkou, ač se majitelé střídali i nadále. V roce 1828 koupil letohrádek Moric Porges z Portheimu a dal mu jméno užívané dodnes − letohrádek Portheimka.

V současnosti jsou z letohrádku využívány pro veřejnost především reprezentační místnosti v prvním patře hlavního traktu s oválným mramorovým Reinerovým sálem, dvěma sály s freskami, krbovou místností a sálem zasahujícím do severního křídla zdobeného kazetovým stropem.

Tyto prostory jsou vhodné především pro společenská setkání na nejvyšší úrovni, rauty, komorní koncerty, svatby, promoce, bankety a v neposlední řadě i školení, přednášky a prezentace firem. Často jsou tyto prostory využívány k výstavní činnosti. Reprezentační prostory mají ideální a nerušený přístup hlavním schodištěm z přilehlého parku a výhled je situován ve většině případů také do parku.

Přízemí hlavního traktu nabízí dále vstup do galerie a stylovou kavárnu s celotýdenním provozem, v létě s posezením na zahrádce v parku s kapacitou 40-60 zákazníků. Galerie je situována v přízemí severního křídla a umožňuje kromě klasického výstavního využití i možnost společenských akcí jako jsou koncerty, konference a bankety, až pro 100 lidí. Prostor galerie lze variabilně měnit, takže vyhovuje všem druhům akcí.

Návštěva a pobyt v letohrádku Portheimka jsou nevšedními událostmi samy o sobě a akce v letohrádku můžeme zpříjemnit naší profesionální agenturní činností a nabídkou dokonalých gastronomických služeb, květinové výzdoby, ozvučení a slavnostního osvětlení prostor, umělecké produkce a podobně.

Portheimka

Tento jednopatrový objekt se nachází v těsném sousedství smíchovského kostela sv. Václava.

letohrádek Portheimka (Dienzenhoferův letohrádek) je dnešní Galerie Portheimka

Dienzenhoferův pavilon (vystavěn 1735 jako letohrádek pro zotavenou pro chovance jezuitského konviktu u sv. Bartoloměje na Starém Městě, zbořen 1931), nacházel se na břehu Vltavy poblíž vodárenské věže, dnes je na jeho místě nájezd na Jiráskův most)

Usedlost č.p. 67 (byla v majetku Porgesů z Portheimu, samostatný klasicistní objekt za farou kostela sv. Václava, na nádvoří stávala kašna, která je nyní v parku u letohrádku Portheimka, objekt zbořen 1949 v rámci terénních úprav nám. 14. října)

V místech dnešního letohrádku či v jeho bezprostřední blízkosti snad kdysi stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, založený Janem Lucemburským (r. 1342). Klášter byl pojmenován Zahrada Panny Marie a přebývalo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. (srpen 1419) vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne byly budovy vypáleny. Zříceniny byly ještě za doby husitské rozebrány, a tak v polovině 15. století nebylo po kartouze ani památky.

Pozemky někdejší kartouzské zahrady, která sahala až k řece Vltavě, vlastnil v 17. století hrabě Michna z Vacínova a roku 1722 je zakoupil Kilián Ignác Dientzenhofer za 2600 zlatých. Tento vynikající architekt své doby si letohrádek postavil v letech 1725–1728 pro svoji potřebu.

Stavbu při hlavní silnici, vedoucí na Zbraslav a dále na jih, koncipovanou jako letohrádek, si pochopitelně sám projektoval. Jelikož však v té době byla stavba pouze jeho záležitostí a nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si jen zhotovili návrh, který mohl být pak klidně zničen, nedochovaly se žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Fasáda k silnici byla řešena poměrně nenáročně. Průčelí situované do zahrady však bylo ve své hmotě bohatě pročleněné, s výrazným středním rizalitem a zaoblenými nárožími. Střední část pak byla ukončena trojúhelníkovým štítem. Na balkon v patře bylo možno vstoupit bohatě rámovaným francouzským oknem. Výtvarnou hodnotu tohoto průčelí ještě umocňovaly dvě busty, alegorie Dne a Noci (autor originálů není znám, autoři kopií Jelínek a Kolář). Dnes jsou na tomto místě kopie a originály se nacházejí v prosklené prostoře po pravé straně vchodu do dnešní galerie.

Hlavní reprezentační prostor, oválný sál (tzv. Reinerův sál) v patře, respektive jeho klenbu vyzdobil freskou Dientzenhoferův přítel a častý spolupracovník, význačný barokní malíř Václav Vavřinec Reiner. Motivem jsou zde Bakchovy slavnosti, dílo je podepsáno a datováno rokem 1729 (v originále „Wenceslaus Reiner 1729“). Během restaurátorských prací v 60. letech 20. století byla po odstranění nečistot objevena skutečná podoba malby.

Po smrti stavebníka a vlastníka vystřídal objekt postupně mnoho majitelů. R. 1758 jej koupil i se zahradou František Leopold Buquoy (celým jménem František Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux). Zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Bukvojka.

Když poté zdědil vše Johann Nepomuk Buquoy, byl při té příležitosti sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Sám měl k dispozici horní patro středu letohrádku a zbytek sloužil pro významné hosty. Koncem 18. století tu byl hostinec a na samém počátku 19. století získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžerií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada); objekty využili jako továrnu na cikorku. Ve 30. letech 19. století majetek získali bratři Porgesové z Portheimu z Porýní, z velkostatkářské rodiny, majitelé továrny na plátno a kartoun a jeho potisk, která stála na dnešním náměstí 14. října. V roce 1844 zde propukly dělnické bouře, neboť továrníci nakoupili z ciziny výkonné tiskařské stroje zvané perrotiny a mnozí dělníci byli jako zbyteční propuštěni. Budova Portheimky sloužila jako letní sídlo, a tak zde Porgesové provedli několik stavebních úprav. Nechali udělat vestavbu do podkroví a rozšířit letohrádek o dvě symetrická boční křídla v jednodušším klasicistním slohu. Nepřátelství mezi továrníky a dělníky doutnalo dál a nejspíše způsobilo, že továrna na počátku 70. let 19. století vyhořela. Porgesové pěstovali – jako šlechta v mnoha palácích – i hudbu. Na hudební atmosféře se podílel nejen Josef Portheim, který byl mimo jiné rovněž violoncellistou, ale i samotný hudební skladatel Antonín Dvořák. Zajímavé je, že jako vychovatel dětí zdejších majitelů působil i Karel Sabina (1813–1877, pozdější autor libreta k opeře Prodaná nevěsta od B. Smetany). V 80. letech bylo v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava zbouráno jižní křídlo budovy. Budova začala chátrat a hrozila jí demolice. Po válce sloužila jako nájemní dům. Poté byl ve dvou místnostech uložen archiv a knihovna Spolku přátel Smíchova. V 60. letech zde byla zřízena výstavní galerie „D“. Toto písmeno bylo připomínkou jména stavitele a původního majitele letohrádku Kiliána Ignáce Dientze hofera. Od té doby je i památkově chráněna.

Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Praha 5. V roce 1992 byla budova pronajata a zrekonstruována podle návrhu arch. Tomáše Zetka. Dnes tvoří letohrádek bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo. Mnohotvárná kompozice stavby se dochovala, jen původní vstup byl jinde. V přízemí, kde se v prostorách bývalé sala terreny nyní nachází již výše zmíněná kavárna, byla při poslední rekonstrukci objevena studna pocházející z 18. století. Postavena byla na oválném půdorysu (K. I. Dientzenhofer) a do podlahy nad ní bylo zabudováno silné sklo, kterým bylo možno pomocí spodního osvětlení studnu vidět (dnes tu osvětlení není).